Album Meeting People is Easy

Diskografie | Album: Meeting People is Easy

Album: Meeting People is Easy / 1998

Datum vydání:
30. listopad 1998

Label:
Parlophone

Formát:
VHS, DVD

Celkový čas:
95 minut

Obal:

(kliknutím na obrázek zvětšíte náhled)

Alternativní verze

Cestovní dokument o Radiohead při jejich turné Ok Computer. Režíroval Grant Gee, známo také pod názvem "No Surprises" video. Dokument je opravdu unikátně natočen, nezachycuje kapelu jen při koncertech, ale ukazuje hodně zákulisí, ukazuje stres, kterým kapela prochází před koncerty, nudu ze stále opakujících se rozhovorů, atd.

Zdroj: www.radiohead.wz.cz

Fascinující zachycení pomíjivých a těkající okamžiků! Britský režisér Grand Gee ve své naprosto originální výpovědi o Radiohead dokázal nemožné, a to velice citlivě vystihnout atmosféru skladeb a dění okolo 'náhle' objevené kapely.

Celá recenze zde: www.bestrock.cz

Dokument o britské alt. rockové kapele Radiohead při jejich světovém turné po vydání alba Ok Computer v roce 1997. Díky tomuto albu se staly světoznámými a dokument zachycuje postupně čím dál tím víc vyčerpanou kapelu až k téměř duševnímu zhroucení zpěváka Thoma Yorka. Dokument obsahuje jak záběry ze zákulisí, tak i živé záběry z koncertů.

Další recenze na ČSFD

Zajímavosti:

Rozhovor s režisérem dokumentu

rozhovor s filmovým špionem radiohead

Grant Gee si balí kraťoučká cíga z papírků Rizzla. Skromně a nejistě se usmívá. Celý takový tenký a křehký. Občas se v půli věty zastaví, zamyslí se a ukončí ji - Nevermind, I'm probably talkin' rubbish. Grant Gee je ambientní člověk. Režisér klipů pro britskou smetánku. Blur, Tricky, Badly Drawn Boy, Idlewild, Coldplay, Mansun, Spooky, Stephen Malkmus. Natočil 45minutový doc o Oasis, klipy No Surprises, Palo Alto a Toilet Trouble pro Radiohead. A po jeho nervním, rozčilujícím, krásném a nečekaném dokumentu Meeting People Is Easy o jejich turné Against Demons k desce OK Computer se novináři vzdávají svého řemesla a odjíždějí na Šumavu chovat děti, psy a ovce. Nebo píšou jedovaté kritiky.

Velkoměstská romantika, letištní haly, hotely, eskalátory, zářivky, autobusy, vozy, mikrofony, dálnice, lo-fi, fonty, ruchy, hluky, světla, kousky, kousky, prázdnota, pusto, reflektory, novináři opakující tytéž otázky, novináři opakující tytéž otázky, novináři opakující tytéž otázky, umělci opakující slogany, fanoušci opakující hesla. A tak stále dokola. Geeova estetika má hadici nataženou k počátku devadesátých let. V Živlu č. 4 naše Klára charakterizuje typografický street style slovy, která bychom mohli Grantovi vyrýt na hrob: Shocking. Je to pulp, někdy je to úmyslná práce s ošklivostí - jít za rámec čitelnosti, srozumitelnosti, jednoduchosti - obrazový materiál musí být focen nebo filmován nejmíň přes špinavé sklo a nakonec ještě pošlapat negativ (...) vidím v tom ohromnej ruch. Vír.

V mnoha recenzích vyčítali Meeting People Is Easy, že neříká nic o členech Radiohead jako lidech, ale vypovídá spíš o rock'n'ollovém kolotoči jako takovém. Mělo to tak vypadat od začátku? Co bylo cílem? Reklama, odhalení?

Nemyslím, že by to Radiohead brali jako odhalení. Neměla to být biografie, nýbrž popis stavu, polohy a prostředí; situace, kterou lidé normálně nemůžou vidět. Turné bylo nepříjemné. Byl jsem překvapen, jak nehezké to bylo. Chci říct "bydlení v krásných hotelech" jo; ale není to dobrý život. Zvlášť když oni nejsou zrovna pařani, většina kapel sleze z pódia a jde se někam zmastit, užít si. To je fakt nebaví. Takže se ti turné smrskne na cestování, koncert, který je buď dobrý, nebo špatný, zvukové zkoušky - chtějí být dokonalí, takže to je tvrdá práce - a rozdávání kousků sebe lidem, kteří o ně na každém kroku žebrají pro své časopisy, televize a bůhvíco. Na takovém turné jsem nikdy nebyl. Je to divný, a ne zrovna zábavný život. Když stojíte na pódiu, může to být kouzelné, a proto to asi dělají, ale zbytek je vopruz. Po turné s Radiohead už to nechci nikdy zažít. Pár kapel mě žádalo, ale to už nikdy.

Byl jsi fanoušek Radiohead předtím než tě oslovili?

Jo. Točil jsem takovou krátkou věc o vydání alba v Barceloně, najali mě asi na 4 dny. Vybrali si mě, protože nechtěli, aby se kolem nich motal celý štáb, a věděli, že já většinu vlastních prací točím sám na malou kameru. Takže hlavním důvodem byla moje nenápadnost. Nejmenší zlo. Druhým byl asi můj film pro Spooky, kteří jsou tu, jak se zdá, dobře známí - v Anglii o nich nikdy nikdo neslyšel. Thom má fakt rád jejich album, používali dokonce Found Sound k zahřívání na koncertech. Předpokládám, že Thom ten film viděl, líbil se mu, a pozvali mě do Barcelony.

Spřátelili jste se během turné?

No, vycházeli jsme spolu. Je velmi těžké spřátelit se se slavnými lidmi. Hranice kolem nich jsou příliš jasné. Zvlášť když s nimi pracujete. Vaše místo je přesně určeno. Nadto moje práce tam vyžadovala, abych se trochu upozadil, nemohl jsem se téměř voyersky schovávat a pak vyběhnout zpoza rohu, chytit je kolem ramen a chechtat se, jaká to byla legrace. Ale docela jsme si rozuměli.

Jejich nepříliš vřelý vztah k médiím je znám, brali tě jako nepřítele, vetřelce? Asi jako ta kapela ve filmu Na pokraji slávy (Almost Famous)?

Ne. Ten film je na jejich straně. Je to mnohem víc jejich pohled na věc než cokoli jiného. Oni platili. Teda z poloviny. Měli kontrolu nad posledním střihem. I když mi neříkali, tohle smíš a tohle ne, trochu si směr určovali sami. Můj úkol byl natočit to z venku, ale oni se režírovali sami.

Vystřihli něco zajímavého?

Pár maličkostí, které jsem tam chtěl. Během roku jsem jim ukazoval dílčí střihy, aby řekli, co si o tom myslí, a přitom jsem je natáčel. Sice o tom věděli, ale na tak malou kameru lehce zapomenete. To nechtěli ukázat. A část, kde natáčíme klip k No Surprises, Thom je ve vodě a pořád se to nechce podařit, byla původně mnohem delší. Ukazuje Thoma v čím dál horším stavu. To taky vystřihli.

Nebál jsi se, že se Thom utopí?

Ne, bylo to sice nepříjemné, ale bezpečné. Voda mohla být vypuštěna velmi rychle. Vypadalo to nebezpečně jen proto, že nevidíš těch deset lidí s trubkama a pumpama za ním.

Neměl jsi někdy dojem, že před tebou trochu přehrávali?

Je to možné. Zvlášť u jedné scény pochybuji, že by se odehrála, kdybych tam nestál s kamerou. Ne, asi by proběhla, protože o tom mluvili stejně, ale Thom si pak uvědomil, že tam jsem já. Je to v Japonsku a Thom říká, že už to trvalo moc dlouho a že jim všichni tvrdí, že jsou nejlepší kapela na světě a že to je blbost a bla bla bla, jestli by to neměli zapíchnout. Nejsem si jist, že by taková slova padla, kdybych tam nebyl.

To je nejdůležitější scéna.

Možná, ale vždycky je to jiné, vždycky lidi trochu hrajou, pokud kameru neschováš. Radiohead věděli, že schovávám kamery v místnostech, čili věděli, že někde tam je. To byl spíš vtip. Ale ono to moc nefunguje, většinou to není ani trochu zajímavé, protože pokud nejsou lidi před kamerou, čumí do blba, dloubou se v nose a nic se neděje.

Myslíš, že lidé vždy pochopí myšlenku filmu?

Tam žádná myšlenka není.

Ale je. Každým záběrem se chtě nechtě snažíš něco říct, je tam pro tebe nějaký význam, záměr, jinak bys ho nevybral. Musíš se aspoň snažit vytvořit v publiku nějaký pocit.

Když si přemýšlíš pro sebe, máš úplné jasno v tom, co máš na mysli. A ten fakt, že to posléze dokážeš formulovat, je stejně důležitý jako to, co říkáš. Já se nesnažím něco sdělit. Mám jenom šanci zachytit spoustu věcí a vybrat z nich. Aby tu byly. Jo, možná tam jsou nějaké myšlenky, třeba v Meeting - Není to špatné, že všechno musí být předmětem reklamy? Nebylo by hezčí, kdyby to bylo jinak? Ale zároveň to o tom není, protože tam jsou krásné záběry Tokia, které je centrem reklamního způsobu myšlení. Není to polemické.

Můžeš popsat základní kameny své estetiky?

Oh, to je těžký, možná to vyplyne z hovoru, to je divný, nestalo se mi asi 2 roky, abych si s někým hodinu povídal o svých filmech, můžeš je popsat ty?

OK, tak určitě písmo. Jde ti o význam slov, zahuštění informace, nebo je to jen estetický prvek?

Nezajímá mě ani tak, jak dostat jazyk do filmu, spíš jak ho dostat přes film. Asi to je hlavně estetické, protože rád komponuju rámečky graficky. Nemám rád pohyby kamery, což je nejspíš důsledek mého nedostačujícího technického vybavení. Proto je výsledek většinou plochý. Text tomu pak dodá dynamiku, lidi to vtáhne, musejí číst.

A myslíš, že opravdu čtou? Že to neberou jen jako obraz, zvlášť když text je u tvých filmů většinou nejasný či rychlý, a to nehovořím o jazykovém handicapu diváků v neanglicky mluvících zemích?

To je problém, nikdy předem nevím, kde se film bude promítat a jestli vůbec. Ale je to tam, a pokud chtějí číst, můžou. Škoda, pokud tomu lidé nemůžou rozumět. Ale já nemůžu pracovat a přitom si říkat, jo, tohle bude pro mezinárodní trh, takže žádná slova.

Dál špína, alternativa k nablýskanosti, miloučkosti a čistotě klipů.

Pokud děláš pro pop, vše musí být velmi rychlé, dynamické a vzrušující.

Ale když odebereš hudbu, zbudou ti obrázky, na které se můžeš koukat chvíli nebo vůbec. S One Dot Zero, kteří tu byli loni, dělám něco o architektuře Bauhaus v Tel Avivu. Mají tam unikátní kolekci budov postavených architekty, kteří tam utekli z Berlína, když nacisti v roce1932 Bauhaus zavřeli. Ty budovy nikdo nikdy nepovažoval za ikony Bauhausu, nechali je tam bez jakékoli památkové péče, a ony se rozpadají, je to úžasné. Ano, asi mě zajímají místa, která jsou ekonomicky nevýznamná. Která nemají cenu, a proto se o ně nikdo nestará. Protože jakmile někdo zjistí, že z něčeho může vytřískat peníze, začne to tam vypadat úplně stejně jako všude jinde. Ruší tím charakter prostoru, charakter, který to místo získávalo a neslo časem. A čas s sebou nese rozklad, to je přirozené. A já mířím kamerou právě na taková komerčně nezajímavá místa.

V Tokiu jsi se podílel na dokumentu o Williamu Gibsonovi. Četl jsi někdy Gibsona, nebo jsi jen nádeničil? Nemyslíš, že vaše esetika je podobná?

Kromě Virtual Light a All Tomorrows Parties všechno. Tokio je super. Občas tam jezdím. Co se týče estetiky - pravděpodobně. Asi to má co dělat s věkem. Začal jsem pracovat v médiích v jednom super televizním pořadu, který velmi rychle zrušili, v roce 1989. Kolem kyberpunku to vřelo a my dělali s Gibsonem rozhovor. V té době jsem se formoval jako filmař a kyberpunk mě vskutku nakopnul. Určitě tam podobnost je, ne doslovná, ale je.

Dává ti digitální film větší svobodu?

Meeting by bez digitální techniky nebylo možné natočit. Polovina byla natočena na televizní zpravodajskou kameru ze začátku sedmdesátek. Mám DV kamery rád, i lidi se před nimi chovají mnohem přirozeněji, nikdo není tak stresován, není to taková událost.

Digi kameru má dneska každý a každý točí všechno. Mění to kulturu. Dřív bylo natáčení složitější, musel jsi víc přemýšlet o tom, kde jsi, proč tam jsi a jak budeš točit. Teď jsi vysavač. Nasáváš vše. Na tom jsou postaveny reality shows. A teoreticky - když natáčíš dokument - ideální by bylo natočit absolutně všechno. Ta těžká, opravdová práce se teď přesouvá do střižny. Kolik hodin natočíš, nejmíň tolik ti zabere to jenom prohlédnout. Pro Meeting jsem měl 200 hodin surového materiálu, zabralo mi měsíc těžké práce jenom to zhlédnout. Sedět a koukat. Ale to bylo dobrý, většina lidí to nedělá, spíš přetáčí a zastaví se, jen když zahlédnou něco zajímavého. A proto je ten film takový, jaký je, nejvíc z něj udělalo to, že jsem všechno, úplně všechno viděl aspoň dvakrát. Opoznámkoval jsem si každý záběr, takže když došlo na střih, znal jsem to zpaměti. U dokumentu máš většinou všehovšudy tři týdny na sestříhání, já jsem měl to štěstí, že jsem měl čas, odmítnul jsem všechny ostatní zakázky, abych se mohl soustředit.

Teď jsem si koupil Mac G4, kameru mám a svoboda je v tom, že můžu udělat celý film doma a nestojí mě to víc než 10 liber za hodinu filmu. To mi vyhovuje. Pravděpodobně, kdybych měl dost peněz a času, což se nestává, točil bych tak půl napůl, filmový materiál a video nebo DV.

Budeš dělat workshop na FAMU?

Vypadá to tak. Nevím, co tam budu dělat, jsem jen takový amatér. Takže vše, co pro ně můžu udělat, je povídat o tom, jak je hezké být amatér. Šestnáctky a dívíčka, to je můj obor. Velké kamery jsou moc velké a těžké, potřebuješ spoustu peněz a spoustu lidí kolem, což práci brzdí. Nesnáším studiovou práci. Já se radši jen tak procházím a točím si a fotím, co chci. Nestudoval jsem žádnou školu a o filmovém řemesle nevím v podstatě nic. Ukážu jim asi nějaká videa s co nejmenší režijní prací - žádné pohyby kamery, žádná umělá světla, postavit kameru a čekat, co se stane. Což většinou funguje. Ukážu jim Cocksucker Blues, film o Rolling Stones, který nikdy nedovolili promítat. A něco podobného o Dylanovi. Skvělé raritky, které nemůžou nikde jinde vidět. Chci jim ukázat, že věci jdou dělat jinak.

Jak vidíš klipovou kulturu v roce 2001? Nemyslíš, že se někde mezi mulatkami v bikinách holícími muskulaturní černochy vytratil příběh?

Absence příběhu nemusí být špatná. Písnička taky není příběh. Je to jen výbuch krásy a vzrušení. Pokud něco vypadá zkurveně dobře, je to nádherný a dá se na to koukat, pak to stačí. Vytváří se nesmírný množství skvělých věcí, jen to MTV nepouští. A existuje mnoho krátkých filmů, skvělých a mnohem zajímavějších než celý klipový průmysl dohromady. Jenom je nikdo nepromítá.

Kde je teda můžu vidět?

Nikde. Někdo to natočí, nahrávací společnost to nabídne MTV, ta to nepustí a končí to v archivu labelu. End of story. Ale ještě existujou festivaly jako One Dot Zero.

Vyhovuje ti, že se hlavními prostředky komunikace stávají obrázky, ikony, na úkor textu?

Jde o to, jaký ten obraz je. To závisí především na tom, kdo ho kontroluje. A pak je jedno, zda jde o obraz, nebo text. Problém je v tom, že existuje jen velmi málo obrazů, které by nebyly komerční, které by neměly primárně tržní cíl. A to ovlivňuje všechny patra kultury. Prostředky komunikace samy o sobě jsou poměrně neutrální. Jde o to, kdo říká ta slova a kdo ukazuje ty obrazy a režisér může být náramně tvořivý a dílo vzrušující a úžasné, ale když se na to podíváte opravdicky, je v tom něco odporného� já nevim, je legrační přijet sem a říkat něco o zkurveným kapitalismu, zkurveným všem, chci říct, možná je to zasraný a je to zasraný, ale díkybohu za to v porovnání s tím, co jste měli tady. Asi bych měl přestat bědovat. Pořád dělám klipy pro peníze.

Čistě pro peníze?

Jo, už jsem na to starej, nemám už rock tolik rád jako dřív. Klipy jsou dneska mnohem víc jako reklamy. Marketingová oddělení nahrávacích společností mají čím dál větší slovo. A to nemám rád. Baví mě tak jeden z šesti klipů, který udělám.

Bereš klip jako reklamu na píseň?

Jistě, tak to je. Marketingové oddělení labelu ti platí, abys propagoval jejich zboží. S tím se musíš vyrovnat. Dělal jsem klip pro Stephena Malkmuse. V Británii je distribuuje malinká firmička a její šéf mě zná, milý chlapík. Přišel za mnou, že má 5000 liber / já vím, že to je hodně peněz, ale na klip to není nic / muselo mu být jasné, že neudělám něco obrovského a nablýskaného. Což z tebe shodí jistý tlak. A pak, je to Stephen Malkmus z Pavement, jeho fanoušci si ho koupí i bez klipu a žádné nové nejspíš už nikdy nezíská. Takže můžeš udělat něco zábavného a v pohodě. On byl v Americe a já v Británii, kdyby jeden z nás letěl, sežralo by to velký kus rozpočtu. Natočili jsme to za hodinu přes video konferenci New York - Londýn. Ale pak za tebou přijdou lidi, kteří chtějí klip pro záležitost, která není dobrá, ale může se jí prodat docela dost. V tu chvíli cítíš za zády marketingový stroj, jenž od tebe očekává, že to zařídíš. Obojí je reklama, ale tyhle dva případy jsou úplně na jiném konci škály. Můžeš udělat klip, ve kterém se přiblížíš té osobnosti a duchu hudby, a nebo ten druhý případ. Ale možná jsem divnej, existuje spousta lidí, kteří si hrozně užívají natáčení strašlivých popových klipů pro muzikanty bez talentu, za honorář 15 000 liber. A baví je říkat, á, ta je nažhavená! Jooo! Playback. Spousta zábavy je fantastická, ale je zas hodně jinejch věcí, který můžeš dělat. Předpokládám, že moje filmy jsou spíš takové hry, které mají udělat lidi štastnými, než prvoplánová zábava.

Jak podle tebe vypadá takový strašlivý popový klip?

Já nevim, já se na ně nekoukám. Já MTV nesleduju. Spíš si čtu.

To sis naběh. Co čteš?

Romány, trochu výtvarné teorie, fotografické knihy. Moje nejoblíbenější kniha je Gravity's Rainbow od Thomase Pynchona. To je můj největší intelektuální stimul. Stále ještě nevím, o čem ta kniha je, ale je úžasná. V poslední době se mi líbil David Foster Wallace, hodně jsem ho četl během stříhání Meeting, další tlustá šílená americká kniha, složitá a smutná.

Co tedy děláš, když tě nebaví klipy?

Spíš se soustředím na malé dokumentární eseje o ničem zvláštním. O archivu z 19. století, plném fotografií anarchistů. Někdo ho objevil a prodal. Tím to začíná a pak se to šoupne a je to o konzumu, o tom, jak vnímáme obličeje, a o tom, jak je lidská identita vždy určitým způsobem determinována policejními technikami identifikace, jsi svůj otisk prstu, jsi svůj DNA kód. Ani nevím, kde ty filmy končí. Ty pro One Dot Zero se asi prodávají na DVD a možná je někdo uvidí pozdě v noci na Channel 4.

Nezajímá tě, kdo je uvidí?

Ani ne. Pamatuju si, když jsem objevil některé hollywoodské filmy, které se mi fakt líbily, jakou jsem měl radost, když přišlo VHS. Najednou jsem je mohl mít a pouštět si je, kolikrát jsem chtěl, sám. Nepotřebuju, aby moje filmy běžely na plátnech kin. Viděl jsem promítání Meeting v Los Angeles na velikém plátně pro 700 lidí. Bylo to zábavné, ale neměl jsem pocit, že to je ten smysl, že tak to má být. Líbí se mi, když film dají na disk nebo pásku a někdo si ho může pouštět doma víc než jednou, přetáčet, zastavovat a říkat si, jé, on řekl tohle. Meeting taky není na jedno zhlédnutí, je tam příliš informací najednou a příliš rychle a nejasně za sebou. Líbí se mi představa filmu jako hmotné věci, se kterou můžeš žít.

A filmové festivaly?

To, co teď dělám, není moc zářivé, spíš pomalé, a to se na festivaly moc nehodí. Na festivalech můžeš strávit neskutečnou spoustu času, jo, to je v pohodě, ale ne pro mě. Kdyby mi někdo dal hromadu peněz, abych natočil něco velmi ambiciózního a cool a já na tom strávil 18 měsíců života, asi bych chtěl, aby to někdo viděl. Výroba je pro mě mnohem důležitější, než aby někdo viděl výsledek.

Nejsi členem nějaké skupiny, hnutí, školy?

Naše hnutí jsem já a můj střihač. Nesetkávám se s lidmi a nebavím se o filmařině, nechodím do kina, na filmy se moc nekoukám, jsem línej a žiju s ženou a dítětem v Brightonu. To jsem já.

Je v tvém oboru velká konkurence?

Nejsem tak dobrý promorežisér. Udělal jsem pár dobrých věcí, ale obrovská spousta lidí to dělá mnohem líp než já. Ti jsou žádaní.

A to ty nejsi?

Já jsem v pohodě. Není moc lidí, kteří se klipy živí. Já si vydělám tak akorát, abych přežil. Ale nejsem na tom tak, abych musel odmítat hory nabídek. Pokud na něčem dělám, plně se tomu věnuju, ale je to spíš koníček, kterým si vydělávám. Nejsem umělec, který žije svou prací a obětuje se jí. Je to divný. Před Meeting jsem udělal pár klipů, už si ani nepamatuju jaký, po Meeting mi začali lidi volat, že se s nimi musím setkat, hledáme nové talenty, úžasný film, výborný, báječně, tohle jsme hledali, jak to vidíte, co vás zajímá? Architektura. Dobře. Ale vystřihněte z toho Radiohead a lidi to přestane bavit. Takže nakonec jsem díky tomu filmu dostal jen dvě nabídky, ze kterých nakonec sešlo, protože jim výsledek přišel příliš experimentální. Je to divný, protože i já si myslel, že Meeting bylo dobrý. Čekal jsem, že to někdo rozvede, ale nikdo to neudělal.

Takže jsi pesimistický ohledně vstupu umění do klipů?

Nejde o umění, já nejsem umělec.

Ale tvůj přístup je umělečtější než přístup režisérů nablýskaných klipů.

Ale nikdo nečeká umění v reklamě.

Proč ne?

Protože umění by nemělo ničemu sloužit, ne? Že komerce může být uměním říkají jen lidé, kteří bývali umělci, aby tím omluvili svou ubohou komerční práci. Mluví o paralele s renesancí a tvrdí, že reklamní agentury nebo nadnárodní korporace jsou jen noví mecenáši. Do toho bych se nepouštěl. Oni ti renesanční mecenáši taky nebyli žádná neviňátka. Nevím, možná za sto let, až budeme peklu mnohem blíž, budeme se dívat zpět a říkat si, že reklama byla tenkrát ještě uměním.

Plakáty Toulouse-Lautreca ti nepřijdou jako umění? A pop-art?

Nevím. Možná to je umělecké, ale nemyslím si, že by se tenkrát někdo zastavil před jeho plakátem na rohu a řekl si Oh Shit! nebo spíš Merde! A stál tam hodinu přemýšleje na plný výkon, což umění v nejlepším případě způsobuje, mění ti svět. Obrazů je čím dál víc, začínají zamořovat svět. Já se snažím dělat něco, co ho znečišťuje co nejmíň. A reklamy jsou podle mě těžkou formou znečištění. Jsou hlasité, v nejvyšší kvalitě, plakáty jsou všude, popové klipy jsou o něco míň znečišťující. Přiznávám, byl jsem pesimistický, ale už jsem za tím. Vyrobím si doma film, někomu ho nabídnu. Zajímá to někoho? Fajn, nezajímá, tak ho budu mít doma. To je v pohodě.

Nikdy jsi žádnou reklamu nedělal?

Jednou nějakou grafiku pro zmrzlinu a reklamu na OK Computer pro televizi. Pustili ji jen jednou, protože byla strašlivá. Namířil jsem kameru na laptop, na němž běžela nějaká slova. Šmejd. Jsem rád, že ji stáhli.

Nepřijde ti, že právě třeba Radiohead našli způsob, jak dělat promotion zajímavě a nezvykle?

Jo, ale to je proto, že se o to tak zajímají. Kdyby Thom nebyl v kapele, rozhodně by dělal v reklamce. Dělají to jinak, kreativně, ale pořád je to jen velmi velmi účinná reklama. Četl jsem v novinách, takže to může být úplná lež, že si najali marketingového konzultanta.

Ale reklama tu je a těžko se jí zbavíme, tak proč by nemohla být aspoň zábavná, tvůrčí?

Ale právě. My se jí nemůžeme zbavit. Je jako obloha. A to je divný. Plakáty ve městech jsou přirozenější než stromy a kecky od Nike přirozenější než jídlo. Tvůrčí? Spisovatel Stuart Home, zvláštní týpek z Londýna, píše pop-novely, spřádá konspirační teorie, vydal před deseti lety Art Strike Manifesto. Mluví o tom, že všechno je tvůrčí a tvořivé a všichni tvoří a tvoří a tvoří, čím dál víc a rychleji se řítí výrobní pás tvoření. On říká Stop. Přestaňte vyrábět věci. Zkuste dva roky neudělat žádné umění, nic tvůrčího, ať vidíme, co se stane. Pořád na to musím myslet, jak se ti lidi zastaví a začnou panikařit, nemůžeme to zastavit!

text: michal nanoru
zdroj: zivel.cz