Radiohead.cz  

Články | Kategorie: Aktuálně | Článek: Koncert Berlín 8.7.08 - report

To kolem

V úterý ráno se kolemjdoucím na autobusové zastávce Radlická v Praze naskytla neobyčejná příležitost uzřít pár desítek podivínů, nedočkavě stepujících u autobusu. Jeho řidič zase netrpělivě vyhlížel stále nepřicházejícího Ozzyho, vyšší polovičku plavovlasé organizační dvojky Ozzy a Potkan. Zdržení bylo nakonec pouze minimální, takže jsme byli brzy na cestě do Berlína, pro tento den středobodu našeho kulturního světa. Cesta naštěstí probíhala v příjemné společnosti známých i neznámých, takže jedinou drobnou kaňkou tak bylo finální zpoždění způsobené okružní jízdou kolem Berlína a možná až příliš detailní prohlídkou Olympijského stadionu, naneštěstí pro nás stojícího téměř na opačném konci metropole. Z toho důvodu odpadlo otravné přemýšlení nad strávením přebytečného času a ihned po příjezdu jsme se vrhli do areálu. No, lépe řečeno, bývali bychom se vrhli, kdyby však nechybělo pár lístků, které se musely dodatečně dokupovat. Tou dobou jsme už ale byli příliš natěšení, než aby nám mohlo něco podobného zkazit náladu. V areálu následovalo pár dalších jobovek, snažících se o co největší znepříjemnění našeho životního zážitku – kelímek pití za bezmála 3 Eura, trochu nepovedená trička z materiálu, za který by se styděli i v Holešovické tržnici. Ale ne, blížící se okamžik „O“ dne „D“ už byl na dohled, tak jsme si ty chvíle užívali, co to jen šlo.

Jako předkapelu měli Radiohead německé elektro maníky Modeselektor, se kterými Thom dokonce zplodil jednu píseň. Jejich vystoupení mě osobně příliš nezaujalo, ale třeba se jejich techno, či co to bylo, někomu líbilo. Poté, co konečně vyklidili pozice, a podium osiřelo, bylo ve vzduchu cítit napjaté očekávání hlavních hvězd večera.

To hlavní

Krátce před devátou zhasla světla a do (bohužel) velmi pomalu zacházejícího slunce na scénu vběhli Radiohead. V tu chvíli jsem tomu absolutně nemohl uvěřit. Naživo jsem je ještě neviděl a teď byli najednou nějakých 20 metrů ode mě. Zaobíráním se těmito pocity jsem strávil skoro celou úvodní 15 Step. Ještě (jako by toho nebylo dost) k tomu mě zaujaly Thomovy červené kalhoty, ostatně koho ne, zřejmě náhražka infantilnosti za chybějící dětské vokály v první písni. Zhruba v ten moment, kdy nastoupila Colinova basa, jsem se s nastalou situací konečně vnitřně vyrovnal a začal si koncert naplno užívat. Co jsem tak pozoroval publikum kolem sebe, mnoho jich s koncertní tvorbou Radiohead asi doposud seznámeno nebylo. Jak si jinak vysvětlit, že když bedňáci začali na podium nosit dvojbubny k Edovi a Jonnymu, byl jsem jeden z mála, kdo potleskem a jásotem vítal očividně a nevyhnutelně se blížící There There. Prťavý Portugalec, který po každé písni hrdě rozpínal vlajku, se na mě podíval jak na idiota. Oplatil jsem mu stejnou mincí, navíc jsem pohled okořenil pohrdlivým úšklebkem vysmívajícím se jeho neznalosti, a byl klid. Na konci There There jsem se těšil na tradiční házení Edových paliček, ale dle mého očekávání až ke mně nedohodil, o cenné suvenýry se poprali šťastlivci v prvních zhruba pěti řadách. Jinak píseň odehrána dokonale, naživo je to jedna z nejlepších, dvojité bubínky a pak Jonnyho kytarové sólíčko… Paráda.

Po většinu času kapela střídala nové písně s těmi staršími, které jsem si, upřímně řečeno, užíval více. Nové album je výborné, ale podle mě na ty staré přeci jen nemá, navíc ještě (teď to bude ostuda) u některých nových songů neznám text (ano, já to říkal), takže jsem klasiky dokázal ocenit mnohem víc. Ale nutno zmínit, že Radiohead opravdu velmi dobře vědí, jak udělat pořádnou show. Pomalejší písně byly odehrány s takovou energií, že ani nefanoušek skupiny by neměl možnost se nudit. O těch rychlých ani nemluvě. Někdy před koncem první hodiny byli všichni v takové euforii, že hozená rukavice od kapely v podobě komba My Iron Lung a Jigsaw Falling into Place nemohla zůstat publikem nezvednuta. Kotel pod podiem se proměnil v rozbouřený oceán, kde jedna mnohametrová vlna tsunami střídala druhou. Patřím mezi těch zřejmě nemnoho šťastlivců, co vyvázli zdraví, se všemi zuby i končetinami. Ale jen tak tak.

Radši nepomýšlet, jak by to dopadlo, kdyby po tomto duu chtěli uzavřít pogovací triumvirát třeba Just. To byste teď nejspíš nic nečetli.

Na berlínském stadionu bylo ten večer slyšet i No Surprises. Opět většina mého okolí nijak nereagovala, když se v Jonnyho rajónu na podiu objevil xylofon. Ale už jsem se odmítal nad tím pohoršovat. I v tomto případě jsme se dočkali skvělého výkonu, já od tohoto skvostu ani nic jiného nečekal, ale co jsem slyšel, tak ostatní k mému překvapení objevili „ryngli v lihu“ (zdravím Rakeťáky) až nyní. No, lepší pozdě než vůbec, že…

Další perlou v setlistu, která přišla hned vzápětí, byl pro mě osobně hodně nečekaný Wolf at the Door, jeden z mých favoritů na Hail to the Thief. Byl jsem natolik překvapen zařazením zrovna tohoto svého oblíbence, že jsem ho zpočátku ani nepoznal a až do nástupu vokálů jsem usilovně dumal, která z B-sidovek In Rainbows tohle sakra je. Jakmile se ale ozvalo „Drag him out the window“, instinktivně jsem začal zpívat taky. Bylo vidět, jak si Thom tento song užívá a fanoušci zrovna tak.

Na konci hlavního programu kapela téměř dokončila celé In Rainbows (komplet CD1 kromě – bohužel – Faust Arp a k tomu ještě Bangers’n’Mash). Zhruba po hodině a půl nám kapela zamávala a šla se napít, aby to s námi ještě nějakých těch pár desítek minut vydržela. Hurónské vyvolávání hudebníků bylo dle očekávání vyslyšeno a já jen doufal, že zahrají National Anthem a PA nebo KP. Jak již většina z vás ví ze setlistu, odcházel jsem naprosto spokojen.

Na začátku prvního přídavku se na scéně objevili pouze Thom a jeho klavír. Dvakrát pokažený začátek zhodnotil úderem hlavou o mikrofon a napotřetí už celý Cymbal Rush odehrál perfektně.

Jedním z vrcholů večera byla bezesporu You and Whose Army. Thom, jeho oko snímané minikamerou na klavíru a promítané na plátno, na pozadí Jonny a nezbytná komunikace s fanoušky. Naprosto dechberoucí provedení, jen se sami podívejte na videa.

V přídavcích se hrála jedna pecka za druhou, následoval můj vysněný Paranoid Android a to byl pro mě možná největší zážitek celého koncertu. To je totálně „jaw-dropping“ píseň sama o sobě a když to pak člověk slyší přímo na místě, naživo, prostě teď a tady, tak… to se ani nedá popsat. Lehounký deštík skrápějící zaplněný stadion příjemně podtrhl „rain down, rain down“ pasáž a posunul tak dojem z písně někam mimo hranice reality.

Přestože se dala očekávat, stejně jistě všem udělala radost Idioteque, jedna ze stále žijících legend. Thom dostál své pověsti a ani tentokrát neochudil fanoušky o své taneční kreace, stejně jako v případě již dříve zahrané (v taneční koncertní podobě) The Gloaming. Tím nastalo mezi publikem velké dilema, totiž jestli mají pozorovat svého oblíbence a všechny jeho osobité, trademarkovské pohyby, nebo následovat jeho vzoru a dát se do tance. Hrstka ultras v mém okolí (včetně mě) se nakonec radši spíše dívala. Je úžasné, že i se čtyřicítkou na krku je to pořád stejný blázen jako kdysi.
O National Anthem asi nemá cenu nic psát, kdo té šílenosti propadl tak jako já, dokáže si představit, že bych tu akorát psal další glorizující kydy jako u PA. Prostě další nádherný, nepopsatelný zážitek.
Na úplný konec kapela zahrála Street Spirit, mojí srdcovku z The Bends, a během ní už jsem měl dost smutnou náladu, nejen v souladu s písní, ale i protože jsem tušil blížící se závěr tohoto úžasného večera. A tak se také stalo. Kytara dozněla, Thom poděkoval a jeho: „Good night!“ udělalo definitivní tečku za jedním z nejúžasnějších večerů mého života.

To taky kolem

Hned po koncertě jsme si s adminy šli koupit plakáty a frčeli k autobusu. „Frčeli“ v tomto případě znamená sebejistou rychlou chůzi zcela, ale opravdu totálně zcela opačným směrem, než se náš bus nacházel. K tomu jsme se nakonec (doslova, protože jsme byli poslední) díky Tillitinu orientačnímu smyslu dostali, nehledě na drobné záchvaty paniky mužské části naší sestavy.

Cesta zpátky se už obešla bez potíží (noční Olympijský stadion zřejmě nebyl vedením výpravy shledán dostatečně zajímavým), takže jsem si v klidu stačil na mptrojce udělat playlist podle Berlína a celý koncert si tak de facto sjet ještě jednou.

Shrnutí? Asi nejúchvatnější koncert mého života a vpravdě gigantický zážitek. Ti, kteří jeli, jistě potvrdí a ti, co ne, zalitují a pojedou s námi příště.

 

Rimsy 

 

 

Setlist:

1 15 Step
2 Airbag
3 There There
4 All I Need
5 Where I End And You Begin
6 Nude
7 Weird Fishes
8 The Gloaming
9 Videotape
10 No Surprises
11 Jigsaw Falling Into Place
12 My Iron Lung
13 A Wolf At The Door
14 Reckoner
15 Everything In Its Right Place
16 Bangers & Mash
17 Bodysnatchers
18 Cymbal Rush
19 You And Whose Army?
20 Paranoid Android
21 Dollars And Cents
22 Idioteque
23 House Of Cards
24 National Anthem
25 Street Spirit